Yachting Hracholusky

Berlínská jezera, kanály a vůbec...

  Kamarád mi nabídl jestli nechci doplnit posádku na jejich motorové lodi a vydat se s nimi na plavbu po Berlíně a okolí. S vidinou nových zážitků jsem s radostí přikývl a odjel s manželkou na dovolenou do Chorvatska. Ostatní podrobnosti jsme hodlali řešit až po mém návratu, těsně před odjezdem na Berlín. Ovšem běh věcí se někdy mění. Když jsem přijel z Chorvatska, byl jsem postaven před hotovou věc. Z celé posádky jsem zbyl sám. Nastala otázka jestli se mi podaří během jednoho týdne uprostřed prázdnin, dát dohromady další dva lidi nebo celou akci zrušit. Poměrně brzo se mi podařilo získat dobrodruha Mílu, který má v některých kruzích celkem trefnou přezdívku ,,Kalamita“. No a ten ve čtvrtek odpoledne sehnal ještě jednoho ochotného kámoše z Prahy. Tak jsme byli kompletní a zařídit ostatní věci už pak bylo poměrně snadné.

  Pražák Cigárko slíbil přijet v pátek ve dvě hodiny odpoledne aby jsme mohli co nejdřív vyrazit a v rozumném čase převzít od předcházející posádky loď. Ovšem chvilku po jedné se ozval že totálně uvízl v pražské zácpě a kdy přijede že fakt nedokáže odhadnout. No ve finále jsme z Lokte vyrazili místo naplánované třetí hodiny až v 6 večer.... Přestože Mílovo auto je skutečně hodně prostorný kombík Ford Mondeo, museli jsme vynaložit hodně umu aby jsme se do něj se všemi kolečkovými bruslemi, holemi, neopreny, šnorchly, rybařením, jídlem, hadry a dalšími nezbytnostmi vůbec vešli.

  Po rychlé jízdě po německých dálnicích jsme chvilku po desáté dorazili do vesnice na okraji Berlína kde na nás už čekal Roman s lodí a svojí posádkou. Chvilka hledání – mobily jsou prostě věc k nezaplacení a už jsme si podávali ruce na přivítanou. Než mi Roman předal loď a provedl školení v její obsluze, ostatní  přemístili věci z lodi do auta a z auta k lodi. Stará posádka odjela, my se nastěhovali na palubu, spláchli únavu a shon teplým pivem a zalezli do spacáků.

7.8.

  Brzy nad ránem jsem se probudil s hlavou plnou obav. Bylo přede mnou příliš mnoho nových neznámých věcí. Loď kterou jsem neznal a která měla spoustu specifik, jsem věřil že snad nějak zvládneme. Horší to bylo s novým prostředím. Po vodních cestách a kanálech jsem se dosud nikdy s nikým neplavil. Zdejší provoz, jeho pravidla a zvyklosti pro mne byly velkou neznámou a budily ve mně velký respekt a nejistotu.

   Od malého mola jsme se odvázali až v 11 hodin a začal jsem se s pomocí posádky učit s lodí manévrovat. Nešlo to zpočátku úplně snadno, nulová praxe s ovládáním podobného typu plavidla byla jasně znát. Navíc loď není žádná blbovzdorná charterovka. První cvičné projetí pod úzkým a nízkým mostem mi vyvolalo silné bušení srdce a ruce na kormidelním kole se mi zpotily. Ještě jsme provedli několikrát nácvik přistání u mola a pak už srdnatě vyrazili směrem k centru Berlína.

  Na konci jezera nás čekalo naše první, byť celkem malé zdymadlo. Zvládli jsme jej na jedničku a dodalo nám to sebedůvěry. Zastavili jsme se na krátký nákup v supermarketu poblíž vody a pokračovali dál do centra. Kolem nás byl čilý provoz velkých nákladních šífů, parníků i sportovních lodí ale kupodivu se to dalo celkem v pohodě zvládat. Pořád se něco okolo dělo, pořád bylo co vidět i řešit. Ke kotvení jsme si vybrali slepý kanál přímo v centru Berlína. Pověděl nám o něm Roman, který také jeho markr zanesl do palubní GPS. Kolem 19 hod jsme se přivázali ke stěně kanálu a po krátké večeři vyrazili na večerní prohlídku města. A bylo co vidět. Tak třeba: Alexander platz s otáčivou rozhlednou-kavárnou, Berlínský dóm, historická galerie, Brandenburská brána, Raischstag nebo třeba kontroverzní bludiště zbudované na jednom z náměstí. Na loď jsme se vrátili až kolem půlnoci, pěkně unavený.

                                                                                                                      48 km

8.8.

Ráno jsem vstal dřív, zprovoznil jsem si skládačku a vyrazil znovu do ulic Berlína. Chtěl jsem si udělat pár fotek, které jsem včera pro tmu už nestihl. Kluci zatím napnuli povolený klínový řemen od alternátoru. Vyjeli jsme v 10 hodin a hned jsme vjeli do dalšího zdvihadla. Neobešlo se to bez zmatků. Zastavili jsme z neznalosti na místě určeném pro stání velkých lodí. Vyčkávací stanoviště sportovních lodí bylo o pěkný kus dále. Okolo projíždějící posádky velkých lodí na nás něco hulákali ale mi jim nerozuměli. Pak jsme pochopili. Místo abych rozumně vyčkal až nad tím mávnou rukou a zavolají nás do komory, začali jsme zmatečně měnit své stanoviště. Myslím že obsluha komory z nás musela mít velkou radost, když jsme jim těsně před hranicí řízeného provozu předváděli jak umíme s lodí manévrovat.

  Následující průjezd centrem Berlína po Sprévě byl velmi nevšední zážitek. Asi vzhledem k tomu že byla neděle jsme stále pluli mezi četnými výletními parníky. Znovu jsme obdivovali některé stavby a budovy které jsme viděli už včera, tentokrát však ze zcela jiného úhlu. Po jedné hodině jízdy jsme zastavili u velmi příhodného vývaziště pro sportovní lodě. Bezdomovce, který vypadal že zde má trvalý tábor, jsme pověřili hlídáním lodě a zaplatili mu nedopitou láhví chlastu. Kluci si to namířili do ZOO a já opět nasedl na skládačku a vydal se křižovat po městě. Projel jsem si ,,cik-cak“ park Tiergarden, obkroužil ZOO, projel znovu pod Raichstagem a Brandenburskou bránou. Pak jsem se vydal nazdařbůh jednou z ulic a náhodou natrefil na Berlínskou zeď. Tedy dnes už naštěstí jen na její torzo a památník. Stejně mi z té betonové ohyzdy běhal mráz po zádech.

  Velmi mě zaujal život v Berlíně. Tedy alespoň ten nedělní, jiný jsem nezažil. Město má nezvykle velké množství volných prostranství, často upravených jako parky. Berlíňané zde hojně piknikují, opalují se nebo lehce sportují, prostě užívají si. Jelikož je Berlín ,,lautr rovina“ je tu obrovský provoz cyklistů. Skoro všude vedou cyklostezky. Nejpoužívanější kola jsou pak různé variace na tzv. city-biky. Nikdo nezávodí, frajírky v křiklavých dresech popsaných nápisy jak kdyby právě utekli z Tour de Franc jsem nepotkal vůbec žádné a cyklisty v helmě asi tak dva. Zato mají všechna kola pořádný zámek. Ne jako u nás tenoučké lanko které plní spíše symbolickou funkci ale pořádné masivní kusy železa. Všude je zaparkováno spousta kol, vždy zamčených. Vidět dámu v šatech na byciklu, někdy i s košíkem ovoce, je zde věc naprosto přirozená. Prostě kolo je pro Berlíňany běžnou součástí všedního života. Berlín taky určitě patří mezi velmi liberální města. Viděl jsem několik velmi extravagantně oblečených lidí, několik párů homosexuálů a dokonce i transversisty v podobě  jak jsem je doposud znal jen co by legrační figurky z filmů. A nikdo se nad ničím nepohoršoval nebo nedivil. Jen za mojí skládačkou se ohlíželi s pobaveným výrazem ve tváři...

  Po návratu na loď jsem ještě pomocí kanystru nanosil z nedalekého pítka vodu do naší nádrže a pak už jen čekal na Mílu a Cigárka až se vrátí ze ZOO. Přišli dost pozdě a hodně unavený, tak jsme se dohodli že už dnes dál nepojedeme a že tu přespíme.   

                                                                                                                      8 km

9.8.

  Třetí den je často považován za kritický. Začalo to taškařicí ve zdymadle. Nezvládl jsem přistávací manévr u stěny komory a rázem jsme stáli napříč přes komoru.  Zoufale jsme se snažili dostat loď pod kontrolu, hezky bokem ke zdi k úvazným pacholatům. Ještě že jsme byli v komoře sami…. O pár kilometrů dál jsme pak doplnili naftu a vodu do nádrže ze zakotvené tankové lodě. Vjeli jsme do Havelského jezera a na  oběd spojený s koupáním zakotvili poblíž břehu. V podvečer jsme dojeli do Postdamu (Postupimi). Marně jsme hledali nějaké volné neplacené místo k přenocování. Všude jen placené mariny nebo stání pro parníky.

  Najednou se na palubní desce rozsvítila kontrolka dobíjení. Otevřel jsem dekl od motoru a uviděl že klínový řemen je zcela volný a hrozí jeho poškození. Změnili jsme tedy plán a smířili se s nocí v nějaké vhodné marině, kde by bylo možné provést opravu. Pak se řemen zastavil docela. To už bylo jasné že budeme muset zakotvit v nejbližší jakékoliv marině. Bohužel jsme zrovna byli v úzkém spojovacím kanále, bez možnosti jakéhokoliv byť jen nouzového zastavení. Řemen alternátoru zároveň pohání vodní pumpu primárního chladícího okruhu motoru. A tak se za chvíli ozval nový zvuk, něco jako bzučák. Příčinu jsme odhalili vzápětí – teplota motoru atakovala kritickou hranici. Motor jsme okamžitě vypnuli a na lodi se rozhostilo divné ticho. Míla u kormidla se snažil setrvačností nějak citlivě přirazit s náhle zchromlou lodí ke břehu. Konečně  mně bleskla hlavou spásná myšlenka. Závěsný motor!! Vrhnul jsem se bez vysvětlování  na záď a uvedl motor bleskově do chodu. Vzápětí slyším řvát Mílu z kormidelny: ,,jedem na břeh!“ Vyhlédl jsem přes okraj lodě a viděl že jedeme přídí přímo proti protějšímu břehu. Motor byl totiž mírně vyosený a zajištěný lanem v této poloze. Vzhledem k malé rychlosti nemělo kormidlo dostatečnou účinnost na vyrovnání směru tahu motoru. Horečně jsme vše napravili a dostali loď zpět pod kontrolu. Ještě že zrovna neprojížděla kolem nás nějaká jiná loď… První marina a už jsme ve spolupráci kormidelník – obsluha závěsného motoru, zaparkovali celkem vzorně na nejbližší volné stání. Uf. Nedalo mi to a hned po uklidnění jsme začali pátrat po příčině našich potíží. Ukázalo se že chvěním motoru se zlomil napínací segment alternátoru. V prvním okamžiku se nám zdálo že plavba beznadějně skončila. Pak jsme začali vymejšlet co s tím a nakonec jsme vyrazili projít se do města. Museli jsme přeskočit  plot protože marina už byla zavřená. Postdam nás nijak nenadchla. Prý je tam ale velmi pěkný komplex zámeckých parků s mnoha pěknými památkami. Což jsme ale netušili a náhoda nás tam nezavedla.   

                                                                                                                      39 km

10.8.

Ráno jsme přehodili přes plot mariny skládačku a Mílovo brusle a vyrazili shánět někoho kdo nám pomůže opravit zlomený segment alternátoru. Na Cigárka nezbyl žádný dopravní prostředek, tak držel stráž na lodi. Tři hodiny jsme jezdili po městě sem a tam, ukazovali oba díly napínáku a za použití tří nebo čtyř německých slov, které jsme byli schopni dát dohromady, jsme prosili o opravu. Až ve dvanáct nám jeden mechanik dost neochotně slíbil že to svaří ale až po obědě. Svár provedl s viditelnou nechutí a co hůř i neodborně. A ještě si řekl o 10 euro. Nebyli jsme s Mílou moc nadšeni ale nedalo se už nic dělat. Při návratu do mariny nás členové místního jachtklubu, kteří mezitím už přišli, nechtěli pustit dovnitř, že prý stání pro hosty neposkytují a že máme jít jinam. Nastalo komické vysvětlování že mi se u nich  ubytovat nechceme, že už tady bydlíme. Trvalo celkem dost dlouho než nás pochopili. Ale stejně nám moc nevěřili a stále se chodili koukat jestli opravdu opravujeme, nebo jen zneužíváme jejich laskavosti. Myslím že se nám podařilo jejich zájem ukojit nad očekávání dobře. Němec byl tak vykulenej, když jsme z útrob lodě postupně, kromě velkého množství různého ručního nářadí, vytáhli i flexku a elektrickou vrtačku, že nakonec ani nechtěl zaplatit za stání. Vrazili jsme mu teda alespoň láhev Becherovky a spokojenost byla oboustranná. Marinu jsme opustili kolem 16 hodiny. Krátkou zkušební jízdu jsme zakončili pauzou na kontrolu funkčnosti opravy zpestřenou koupáním. Nejeli jsme pak už příliš daleko a v osm hodin zakotvili naší loď mezi dvěmi jinými pomocí naší mohutné kotvy v mírné zátoce jezera.

                                                                                                                      16 km

11.8.

  S odjezdem jsme příliš nepospíchali a pak ještě Míla s Cigárkem hodinu nakupovali v ostrovním městečku. Já se zajel alespoň podíval na zrekonstruovaný větrný mlýn. Další cesta vedla spletí kanálů a jezer. Drželi jsme se vytýčené plavební dráhy, která nás bezpečně vedla tím bludištěm odboček a slepých cest. Zdymadlo před Brandeburgem jsme už zvládli skoro na jedničku. Vpluli jsme do města odbočili na kanál vedoucí do centra a po chvilce narazili na městské molo pro sportovní lodě. A jedno místo u nábřeží na nás ještě zbylo. Po večeři jsme vyrazili na již skoro obligátní večerní prohlídku města. A opět bylo co vidět. Ruiny kostela se silně nahnutými zdmi, park se vzácnými stromy hned u vývaziště, historické domy a uličky. Celé město je protkané menšími kanály a vodními plochami které mnohdy nikam nevedou a končí nesplavným stupněm s elektrárnou či jiným zařízením na využití kinetické energie vody.

                                                                                                                      44 km

12. 8.

Chvilku po vyplutí jsem při kontrole řemenice alternátoru zjistil že druhá řemenice která žene vodní pumpu je celá nějak nakřivo a že oběh chladící vody sekundárního okruhu nefunguje. Vyjeli jsme z plavební dráhy na plochu široké zátoky, hodili kotvu a začali odkrytovávat motorový prostor. Míla prokázal že přezdívku ,,Kalamita“ nemá jen tak pro nic za nic. Aniž by cokoliv řekl, stáhl si kraťasy a skočil šipku přes palubu. Vynořil se opravdu rychle, postavil se a vodní hladina mu sahala jen mírně nad kolena. Z hrudi, kolen a rukou mu tekla krev a připitoměle se usmíval. Neměli jsme příliš chuti se sním zabývat tak jsme jenom prohlásili že je vůl a dál se s Cigárkem věnovali motoru. Po demontáži vodního čerpadla jsme propadli ještě větší beznaději než před dvěma dny. Pumpa vypadala skutečně neopravitelně a náhradní jsme v žádném koutu lodě nenašli. Zavolal jsem tedy telefonem o radu hlavního strojníka a mechanika Bařťu. Ten tento nově vzniklý problém označil jako banalitu. Dále mi v rychlosti sdělil že na lodi jsou v různých bednách a krabičkách všechny součástky co potřebujeme, že je to úplně jednoduchý a že on nedávno opravil to samé se svojí dcerou za patnáct minut, že na tom nic není. No, rozebraný jsme to měli za půl hodiny, odstranění zbytků ložisek a gufer nám pak zabralo další hodinu. Nejhorší bylo vymyslet co, kam a jak patří. Celé čerpadlo je totiž poskládané z dílů které nejsou až tak úplně originální. Navíc jsme si konstrukci celého zařízení nemohli nejdříve prohlédnout, natož pak nakreslit, protože už opravdu nebylo co. Všechna ložiska byla vysypaná, simerinky roztrhané, propeler zadřený, hřídel posunutá do zcela nové polohy. Nakonec jsme to však dokázali... Když jsme viděli opět proudit a kolotat vodu v kontrolním průzoru chladící soustavy, rozlil se v našich duších vítězný pocit, skoro až euforie. To že celou dobu pršelo jsme pod střechou naší lodě v podstatě ani neregistrovali.

  V pozdním odpoledni jsme pak vyrazili zas o kousek dál, po hlavním kanále Brandenburku. Vjeli jsme na první jezero na konci kanálu a hned se uvázali u velkého betonového mola jakéhosi dříve zřejmě vojenského objektu, teď už naštěstí opuštěného. Byla tam dokonce i nějaká cedule, možná snad se zákazem kotvení. Byla přestříkaná sprejem k dokonalé nečitelnosti, žádný další zákaz jsme nikde neobjevili, tak jsme zůstali na noc. Jen mě stále vrtalo hlavou proč se všechny ostatní okolo plující lodě tomuto místu zdaleka vyhýbají. No asi taky nemusím vědět všechno.

                                                                                                                                 10 km

13. 8.

Pátek třináctého. Očekáváme co se nám přihodí tentokrát. Z kotviště jsme pro jistotu, aby jsme zbytečně neprovokovali odjeli brzo a dokonce bez snídaně. Po dvou hodinách plavby po jezerech jsme si udělali dopolední pauzu. Snídaně, koupání, joint a pohoda. Další zdymadlo nás přesvědčilo že toho zatím stále ještě moc neznáme. Místo pro vyčkávání sportovních lodí bylo malé a obsazené. Myslel jsem si že se tam ještě kousek místa pro nás najde. Obsluha komory i obě již parkující lodě to ale viděli jinak a začali na nás řvát. Obsluha megafonem, z lodí z plných plic. Jenže všichni německy. No bodejť když jsme v Německu a na zádi se nám  třepotala německá vlajka. To že jim nerozumíme je nemohlo napadnout. Loď jsme otáčeli už za hranicí vyčkávacího prostoru a vzbudili tím nechápavé, opovržlivé pohledy svého okolí. Když jsme konečně vyklidili prostor, zdymadlo se otevřelo, všichni najeli dovnitř a i na nás nakonec uvnitř ještě zbylo místo.

  Podél kanálu kterým jsme se plavili vedla písčitoasfaltová stezka. Míla se začal ošívat a vrtět a že by chtěl na břeh se projet na bruslích kolem kanálu. Moje výmluva na zcela chybějící místo pro zastavení neuspěla. Míla si svlíknul oblečení, do ruky vzal brusle a hole, přesvědčil mně ať zajedu víc ke břehu a za chvilku se již škrábal po břehu kanálu z vody na cestičku. Jenom jaksi zapomněl říct jak a kde si představuje že se zase sejdeme. Záhy jsme jej ztratili z očí. Po chvíli jsme tedy s Cigárkem otočili loď a jeli ho hledat. Nic. Na palubní desce jsme našli ležet jeho telefon. Pokoušeli jsme se vymyslet jak a hlavně kde ho teď budeme hledat. Protože jsme nic nevymysleli, pokračovali jsme dál v našem původním směru do nejbližšího města a zakotvili v útulné malé marině. Vzal jsem si  skládačku jel se nazdařbůh projet. Asi za dvě hodiny jsem dostal SMS od Mílovo manželky s udáním místa kde na nás Míla čeká. A za další hoďku a půl jsme už byli zase celá posádka pohromadě a loď uvázaná na ,,parkovišti“ poblíž nějaké vsi. Hned u úvaziště jsme objevili chátrající areál cihelny s nádherně prohnutým vysokým komínem. V cihelně byla stále ještě spousta zařízení a my při prolézání prostor vymýšleli co k čemu a jak asi sloužilo.  No a hlavně dávali bacha aby se na nás něco nezřítilo nebo naopak mi někam nepropadli. Celkem dobrodružná akce.

                                                                                                                                 45 km

14.8.

Po dohodě s Láďou jsme vyrazili opět časně dál do dalšího města na trase směrem k Magdeburgu. Cestou jsme projeli nejvyšším zdymadlem za celou plavbu, tentokrát už bez potíží. Rozdíl hladin byl nejméně 6 m. V městě Burg jsme zakotvili ve sportovní marině, uklidili loď a čekali na odvoz. Láďa přijel trochu se zpožděním, v závěsu s Knotkama a babičkou Bařtipánojc. Největším problémem dnešního dne se nakonec ukázalo nacpat nás všechny s našimi zavazadly do Láďovo auta. Ono těch krámů bylo totiž tolik že by je dalo práci nacpat i do středně velký dodávky natož pak do klasický Oktávky.  Povedlo se nám to ale bylo to dost komický.

                                                                                                          16 km

Cesta domů až na nepohodlí způsobené spoustou bagáže, kterou jsme byli v autě doslova zaskládáni, proběhla bez komplikací. Ačkoliv jsou Míla i Cigárko vyznavači adrenalinových zábav, Míla krom jiného lítá na paraglaidu a Cigárko je rogalista, vypadali oba velmi spokojeně a hodnotili celou akci jako velmi podařenou. Já byl spokojen maximálně. Takže díky a snad zas někdy.

 Jiří Činčera