Jdi na obsah Jdi na menu
 


S kajakem na Kornátech

7. 9. 2010

S kajakem na Kornátech

a okolních ostrovech

Tak nám děti odrostly a pro letošní rok prohlásily, že s námi už na dovolenou fakt nepojedou, že prý je s námi nuda. Kupodivu když jsem se jich zeptal čím že se to tedy budou zabývat  o prázdninách, nevěděli a že snad asi budou doma. Nám se tím ale naskytla možnost zkusit prožít dovolenou tak trochu jinak. Navrhnul jsem manželce putování po moři na seakayaku. Je to prima ženská a nápad přijala docela s nadšením. Kajak (Looksha IV) jsem pro ní půjčil od kamaráda a ostatní věci už byla maličkost. Trasu jsem naplánoval po stopách mé vůbec první delší seakayakové jízdy. Doufal jsem, že když se to napoprvé líbilo mně, bude spokojená i Helča. A tak jsme v pátek odpoledne naházeli připravené věci do auta, na střechu přivázali dva kajaky, před 17 hodinou zamávali našim dětem a vyrazili směr Chorvatsko.

  Cesta patřila k těm nejhorším, které jsem kdy do Chorvatska absolvoval. Němcům se zrovna nějak měnili prázdninové turnusy. Německo a Rakousko jsme sice projeli bez sebemenších problémů ale pak to začalo. Hned na konci slovinské dálnice, kterou jsme před tím šikovně objeli, jsme najeli do nekončící kolony. Ta se táhla až k Chorvatským hranicím. Pak se provoz trochu uvolnil ale jen do Záhřebu. Nájezdem na Splitskou dálnici jsme se zařadili do pomalu se posunující kolony rekreantů mířících k moři na jih. Jakmile to bylo možné,  odbočil jsem z dálnice a jako za starých časů jsme projeli kolem Plitvických jezer k cíli naší cesty. Cestou jsme si trochu odpočali při koupeli v dokonale čisté vodě pod malým vodopádem u Plitviček a užili si zas po několika letech nádherný výhled při sjezdu z náhorní plošiny dolu k moři u Obrovacu.

                                                                                                         

 17. 7.

Zastavili jsme v našem oblíbeném kempu na ostrově Murter. Správce kempu se nám najít nepodařilo ani po více než hodinovém hledání. Déle jsme se zdržovat nehodlali. Naládovali jsme tedy kajaky vším potřebným, auto zaparkovali pod strom a v pozdním odpoledni vyrazili na moře. Vítr už skoro nefoukal ale vlny byly stále ještě velmi výrazné. Naštěstí se už protahovali a tak nás jenom krásně houpali. Helča se během plavby podél pobřeží učila zacházet s kormidlem (byla tímto ,,pomocníkem“ přímo nadšená a dál už bez něj nejela ani metr) a zvykala si na pádlování. Zastavili jsme po hodině jízdy ve větší prázdné zátoce. Těžké kajaky jsme společnými silami vytáhli na útes, na rovném plácku nad útesem rozložili ležení, uvařili a snědli večeři a zmoženi cestováním usnuli pod nebem plným hvězd.

a                                                                                                                    5 km

 

18.7.

Vstávali jsme brzo a po malé snídani jsme vyrazili na náš první přejezd. Ostrov Kaprije byl vzdálen asi 7 km. Po zcela olejnaté hladině nám přejez zabral asi 1,5 hodiny. Zastavili jsme v neobydlené zátoce, udělali si pořádné jídlo a pak spokojeně odpočívali ve stínu pod stromem. Bylo nám blaze. Mezitím začal foukat vítr a plavba do vsi Kaprije, byla již po mírně zčeřené hladině. Zastavili jsme na oblázkové pláži, převlékli se a vyrazili na malou procházku. Byl jsme v tomto městečku už asi po páté ale jako vždy mně znovu potěšila jeho líná, trochu ospalá, uklidňující atmosféra. Ještě jsme přelezli přes kopec do protější zátoky, kde jsme jednou před lety kotvili s plachetnicí. Po návratu ke kajakům jsme vyrazili na další přeplavbu. Vítr mezitím zvedl již půl metrové vlny a fičel přímo proti nám – 3 Bf. Helča si ještě stále zvykala na pádlo a kajak. Občas jsem měl pocit že skoro nepádluje, že jen máčí pádlo do vody. Jakoby měla strach že když zabere, bude to vlnu bolet a ta jí něco špatného provede. Jeli jsme tedy velmi pomalu a přejezd na Žirje nám trval hodně dlouho.... Vzhledem k mé obavě o vývoj počasí v nejbližších chvílích, přímo mučivě dlouho. Zastavili jsme ve vsi Koromačno, tak jako já sám před lety. Byl jsem velmi zvědavý jestli se setkám s  místním rybářem Draganem a jeho ženou  Natašou, kteří mně tenkrát před lety pozvali k sobě do domu a pohostili mně. A opravdu! Helče jsem dopředu nic neřekl a tak byla velmi překvapena, že se vítám na tomto odlehlém ostrově s nějakým Chorvatem jako se starým známým. Pravda, poznal mně až když jsem mu připomněl kdo jsem ale jeho překvapení a radost pak byla okamžitá. Pohostili nás kávou a pečivem, my je obdarovali pozdravem z Karlových Varů – Becherovkou. Krásně se nám pak spalo u našich kajaků na břehu zátoky.

                                                                                                                                 17 km

 

19.7.

  Ráno jsme se probudili do větrného dne. Na moři byla poctivá 4 Bf. V podstatě jsem to uvítal a rozhodl, že vyrazíme na pěší prohlídku ostrova. Došli jsme do mezi jachtaři vyhlášené zátoky Stupica, prolezli zříceninu hradu z 5. století, navštívili hlavní vesnici i přístav a vlastně  prochodili skoro všechny cesty po celém ostrově. No bylo jich nejméně 15 km. Chladné pivo v konobě na závěr našeho putování nám opravdu chutnalo. Zdálo se že se vítr trochu zklidnil a šli jsme se tedy rozloučit s Draganem a jeho ženou. Ty nás opět pozvali ke stolu na velikou hromadu smažených ryb, zeleninu, kafe a studené pivo. K odchodu jsme se musel přemlouvat...

  Vítr byl stále dost silný a vlny dosahovali určitě půl metru a možná i víc. Pádlování proti větru bylo namáhavé ale Helča se už začínala učit zabírat i v takovýchto podmínkách. Prokousávali jsme se pomalu podél pobřeží ostrova k jeho severozápadnímu konci, kde byla v mapě značená zátoka. Po vystoupení na břeh Helča upadla do spánku a já se vydal na prohlídku dělostřelecké pevnosti nad zátokou. Celý komplex, který byl využíván pravděpodobně ještě ve zcela nedávné době, sestává ze 4 palpostů a jedné řídící věže. Vše je propojeno podzemními chodbami a prostorami. Veškeré zařízení je již v současnosti odmontované a odvezené. Na průzkum zřejmě rozsáhlého podzemního labyrintu jsem neměl dostatečně výkonné světlo (LEDková čelovka byla skoro k ničemu) ale hlavně mi chyběla odvaha. Jó být nás víc a mít lepší svítilnu, bylo by to určitě hodně zajímavý. Cestou zpět jsem zahlédl z cesty od pevnosti zcela opuštěnou, ze břehu skoro nepřístupnou zátoku, navíc dobře chráněnou před větrem. Helča u kajaků se už ve větru třásla zimou. Přímo do zátoky totiž dul vítr a sluníčko se právě schovalo za stromy. Skočili jsme tedy do kajaků a vyrazili vpřed do nově objevené zátoky. Na velkém plochém útesu asi tak 3 m nad mořem jsme si rozložili bydlení a užívali si podvečerního klidu.

a(h2x)                                                                                                6 km

 

20.7.

a

Ráno jsme čekali zdali se vítr ještě trochu neutiší, protože nás čekal nejdelší přejezd mezi ostrovy bez možnosti nouzového zastavení. 8 km činí vzdálenost mezi nejbližšími výběžky ostrovů Žirje a Velká Kurba. V 10 hod jsme usoudili že podmínky jsou dobré, nasedli do kajaků, zabrali pádly a přídě namířili k nejbližšímu z Kornatských ostrovů. Jeden a půl hodiny dlouhá cesta opravdu proběhla zcela v poklidu, dokonce za  stále se klidnícího moře. Zastavili jsme u nejbližšího cípu ostrova, vytáhli kajaky na skály, přezuli boty a vydali se na výstup na hřeben Velké Kurby. Cestička tam žádná nevede, zato trní a ostrých kamenů je tam skoro po celé cestě víc než dost. Rozhled z vrcholu ostrova je skutečně výjimečný. Široký pás neskutečného množství více či méně kuželových ostrůvků nejrůznějších velikostí táhnoucí se před našima očima až někam k horizontu. A mezi tím a okolo toho všeho modrá mořská hladina. Helča pozorovala ten obraz ze zatajeným dechem a úžasem v očích. Naše další cesta vedla podél ostrova na Smokvicu a následně na Ravni Žakan. Zde jsme si našli jakž takž ucházející bydlení na břehu poblíž klidné restaurace s velmi drahým pivem – 1 a půl piva nás zde stálo po přepočtu  150 Kč.

                                                                                                          20 km

 

21.7.  

Aby jsme neprovokovali našim kempováním případného strážce národního parku, odpluli jsme za úsvitu již okolo 6 h. Bez snídaně. Panoval absolutní klid. Na vodě i ve vzduchu. Na vzdálenost asi 10 m jsme viděli osamoceného delfína. Posnídali jsme po asi jedné a půl hodině jízdy v malé zátoce. Naše další zastávka byla naplánovaná na ostrov Mana. Cestou k němu jsme na sebe nechávali naplno působit zvláštní okolí a atmosféru Kornát. Pobřeží ostrova Mana je tvořeno z velké části zcela kolmými dokonale kompaktními útesy, vysokými až 70m. Tyto útesy pokračují bez jakéhokoliv zlomu pod vodní hladinu, prý snad až hloubky 100m. Jako bych jel kolem stěny obrovského bazénu. Samotný ostrov je význačný tím že zde byl před 50 lety natáčen jakýsi film o pirátech s filmovou hvězdou Marií Schell. Pro tento účel byla na jednom z vrcholů ostrova postavena tradičním stylem celá vesnička, jejíž kamenné ruiny dnes vypadají jako by byla původní. Trochu zvláštní místo. Rovněž šnorchlování podél útesu nad bezednou hloubkou, byl neopakovatelný zážitek. No, zůstali jsme zde skoro 5 hodin. Naše další cesta vedla k nepříliš vzdálené kapličce-loretě a zbytkům pevnosti ze 6. stol nad ní.  Pro tento den jsme naší plavbu zakončili v maličké rybářské osadě na konci nehluboké zátoky. Místní neměli vůbec nic proti tomu aby jsme si na břehu u mola vybudovali ležení a ještě se divili že nebudeme stavět stan. V podvečer jsme trochu, v rámci mých skrovných znalostí angličtiny pokonverzovali s italskou rodinkou, která zde měla pronajatý jeden z domků jako apartmán.

                                                                                                                      22 km

 

22.7.

Ráno jsme od Italů dostali 2 PET lahve balené vody, které jsme již začínali pociťovat akutní nedostatek. V poklidu jsme projeli zbytek Kornát až k Velké Proverze a zastavili se na 2 hodinky na malé pláži jednoho z ostrůvků. Po projetí Proverzy jsme zamířili k zátoce na ostrově Žut ale protože se nám nelíbila pokračovali jsme dál. Helča začala být unavená a nebylo jí nějak dobře. Zanedlouho jsme naštěstí našli na břehu místo ve stínu pod stromy na měkoučkém jehličí. Helča si lehla a za hodinku či dvě se plně zotavila. Já se mezi tím pokusil navázat kontakt s nedaleko usazenou partičkou seakajakářů. Byli ale poněkud zdrženliví a tak jsem dalších pokusů zanechal. Zato se mi podařilo vyžebrat z jediné české plachetnice, která zde kotvila do kanystru dalších pět litrů pitné vody. Na břehu u Helči jsem následně zjistil proč se mnou asi oni kajakáři nehodlali navazovat bližší kontakt. Jeden z jejich partičky měl totiž ležení hned vedle nás – cca 15m, si najednou položil na zem nějaký ručník, kleknul si na něj, z mého hlediska zcela nesmyslně tváří k příkrému svahu a vzápětí začal mlátit hlavou o zem. Když jsem si to dal do souvislosti s jeho vizáží, bylo mi jasné že přítomnost zcela nahého chlapa a skoro nahé ženy nevzbudili v těchto vyznavačích koránu příliš velké sympatie. A když pak začal za přítomnosti svých přátel připravovat hrůzně vypadající harpuny, bylo rozhodnuto. I když se vůči nám chovali zcela netečně, pojedeme dál. Naše rozhodnutí je viditelně potěšilo, dokonce nám i pomohli s položením kajaků na vodu a při nasedání. Dojeli jsme do mariny Žut a nakoupili si pár drobností v krámku. Chtěl jsem na molu pro jachty dotankovat vodu ale vody tam mají málo, teče jen 2 hod denně, takže smůla. Nedal jsem se však odradit a naše prázdné PET lahve se mi podařilo naplnit na toaletách. Popojeli jsme už jen kousek po zátoce a našli si příhodné místo na velkém plochém útesu. Čerstvý chléb a hlavně chladný meloun se stali báječným zakončením dnešního dne a oslavou našeho  úspěšného průjezdu národním parkem Kornati.

a                                                                                                                    20 km

23.7.

Ráno jsme v poklidu opustili naše ležení na útesu a vyrazili nejkratším směrem k Pašmánu. Cestou jsme si udělali krátkou pauzu  na jednom z ostrovů na trase. Na Pašmánu jsme zastavili na pěkném místě na útesu částečně kryté stínem a poměrně dlouhou dobu si zde polenošili. Když nám začalo být už horko, pokračovali jsme dál podél pobřeží až na jižní konec tohoto velkého ostrova. Zde jsme našli zcela ideální místo pro přenocování. Malá chráněná oblázková plážička pro snadné přistání a dokonale rovný plácek přesně pro náš stan na vyvýšeném místě nad ní. Plácek byl navíc výborně chráněn ze tří stran před větrem a shora byl stíněn hustým stromem. Prostě idyla. Plánovali jsme noc tak jako doposud vždy pod širákem. Večer jsme ale zjistili že zde nejsme sami. S končícím dnem se kolem našeho ležení začali motat celkem sympatický  i když poněkud velký myši. Helča tvrdila že jde o pískomily, já si myslím že to ale byli celkem obyčejné, jen snad trochu menší krysy. Takže jsme si jako ochranu před nimi postavili stan, všechno jídlo dali do komor kajaků a pytel s odpadky pověsili vysoko na větev stromu, co nejdál od jeho kmenu.

a2x                                                                                                                14 km

 

24.7.

a

Probudili jsme se do větrného dne a tak jsme odjezd odložili. Pořádné překvápko jsme zažili když mně Helča poprosila abych sundal z větve pytel s odpadky. Jen jsem jej sundal z větve vyskočila přes jeho okraj myš(krysa) a bleskem zmizela v křoví. Fuj to jsme lekli!! Jak vymyslela kudy se tam dostat, mi zůstává záhadou. Vítr foukal z jediné strany odkud náš stan nebyl chráněný a tak jsme jej několikrát zpevňovali. Odpoledne jsem vzal kajak a kanystr a jel se projet po rozlehlé zátoce. Zabušil jsem na trup jedné ze zakotvených lodí ukázal kanystr, požádal o vodu a za chviličku mi už z paluby chlapík podával naplněný kanystr. Večer vítr trochu polevil a my si užívali skutečné pohody.

a                                                                                                                    0 km

 

25.7.

Ráno opět foukal siný vítr. Přesto jsme se rozhodli že nebudeme srabi a zkusíme popojet. Než jsme ale zabalili a naložili kajaky vítr pořádně zesílil a tak jsme zas raději zalehli pod strom. Někdy po poledni přistál na ,,naší“ pláži debl kajak s párem mladých francouzů. Pomocí oboustranně špatné angličtiny jsme rozvinuli celkem příjemnou konverzaci prokládanou naší travaricou (rakijí) a později i jejich jointem. Bohužel spěchali, museli vrátit kajak zpět do půjčovny a tak se nemohli zdržet déle. Když jsme je viděli odjíždět, něco se v nás hnulo a vyrazili jsme také. Po celou délku 7 km přejezdu na ostrov Vrgada na nás útočili z boku vítr a vlny o výšce více než půl metru, ze zpěněnými hřbety. Silný vítr mi ukradl klobouk, ani jsem se nepokoušel o jeho záchranu. Helča bojovala statečně a chvílemi byla dokonce rychlejší než já. Výrazně lepší stabilita Lookshi oproti mému pseudo Svalbardu dělala divy. U mysu Vrgada jsme se vlivem chvilkové nepozornosti nechali snést větrem mírně do závětří. Vybojovat pak těch pár desítek metrů proti vlnám a větru zpět aby jsme mohli mys objet byla pořádná dřina. Chvílemi, když kaplička na břehu byla vůči nám na skoro stále stejném místě jsem dokonce přemýšlel co budeme dělat až nám dojdou síly. No povedlo se a pak už to byl jenom kousek na písečnou pláž v zátoce. ,,Tsss“ zasyčeli přídě kajaků po písku, my se s velkou úlevou a radostí vykulili z kokpitů a padli si do náruče. Po odpočinku jsme ještě zdolali pár set metrů rozhoupaného moře do vesnice. Udělali jsme si malou procházku po této vsi kterou jsem navštívil již několikrát a jejíž kouzlo mám velmi rád. V místní pizzerii jsme se odměnili dobrou pizzou a pivem. Zpáteční cesta na blízký ostrov nebyla  úplně snadná ale už jsme si začínali na to vlnění zvykat. Ostrůvek je snad soukromý a měla zde tábor široká rodina Němců a Rakušáků. Byli velmi vstřícní a po domluvě nedělali žádné problémy s naším přespáním. Dokonce se ještě přišli zeptat jestli nám něco nechybí a jestli se nám dobře leží. Kromě zmíněné rodinky a nás, zde ještě bivakoval párek slovinských kajakářů. S nimi jsme se dali párkrát do hovoru. Jeli z Krku a končit chtěli až ve Splitu. Denně pádlovali 40 i víc kilometrů. Holka vypadala už dost zničeně a když jsme jim popsali naší jízdu vrhla na svého partnera vše říkající, vyčítavý pohled.

                                                                                                          7 km

 

26.7.

Ráno stále fičel silný vítr. Moře bylo plné zpěněných vrcholků vln. Užívali jsme si tedy ostrovní pohody ve stínu a závětří stromů. Přepádlovali jsme si i na písečnou pláž, ale když se po pár hodinách začala plnit lidmi zase jsme odjeli. Odpoledne se moře výrazně zklidnilo a my společně se Slovinci vyrazili. Ale hned jsme se rozdělili. Oni byli opatrnější a jeli delší cestou podél blízkých ostrovů, zatímco my jsme si to namířili odvážně přímo přes volnou plochu. Udělali jsme si zastávku na ostrově s majákem a pak už pokračovali podél pobřeží Murteru až do kempu k autu. A zde nás čekalo překvapení. Když jsme před devíti dny zanechávali naše auto v kempu pod stromem, myslel jsem si že místní správce si nevšimne jednoho auta mezi mnoha dalšími. Prostě že hlídá lidi a stany a ne zaparkovaný auta. Za stěračem jsme ale měli vzkaz napsaný perfektní češtinou, že jestli se hned nepřihlásíme auto nám odtáhne. Takže jsme se opět vydali hledat správce. Po asi hodině se nám jej podařilo dohnat. Vysvětlil jsem mu situaci, domluvil další parkování, nabrali jsme v kempu vodu, doplnili potraviny z auta a vyrazili na nejbližší ostrůvek přenocovat.

a                                                                                                                    13 km

                                                                                                          celkem tedy   124 km

 

 

 

Ráno jsme zkonstatovali, že už se nám vlastně nikam nechce a začali vymýšlet co se zbytkem dovolené. Následující zážitky je možné shrnout ve zkratce asi takto:

lenošení na ostrůvku s melounem a spoustou ještěrek, přejezd zpátky do kempu, podvečerní procházka do vesnice, dopolední trénink záchrany a samozáchrany na moři, balení, odjezd a cestou četné poznávací zastávky.

Jeden celý den zpáteční cesty a nemalou sumu peněz jsme věnovali na prohlídku národního parku Plitvická jezera. A byl to zážitek, který předčil mé očekávání. Skoro 9 hodin jsme se procházeli mezi neuvěřitelnou spoustou vodopádů, jezírek, potoků vše s neskutečně čistou vodou, spoustou ryb a rostlin. Jako by to ani nebyli Chorvati, všechno je dobře organizované, spravované, zajištěné přesuny a občerstvení pro unavené návštěvníky. Byli jsme zmoženi z celodenního pochodování, doslova přesycení krásnými zážitky a velmi spokojení. 

No a pak už jen dlouhá cesta přes Maďarsko a Slovensko domů.

A bylo to fajn.

 Jiří Činčera

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky S kajakem na Kornátech

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář